Ahoj!
Zdravíme a objímáme vás z patrně nejpoklidnějšího místa, kde jsme kdy byli. Jak se máte vy? Měsíc v okresní karanténě, dostalo se k nám. Měsíc… uvidíme, jak dlouho zůstaneme v La Vieja (do konce života!) a jak se tady bude chovat čas. Čím dál jsme na cestách, tím víc máme pocit, že čas je především místní záležitost (a že ten základní, co máme sami se sebou a autem, že vůbec není náš vlastní - asi dokud nemáme naše místo, nemůžeme mít ani vlastní čas). Čas tady trochu připomíná táborový čas, ale možná je to jen tím, že na táboře je taky určující úsvit a soumrak. O čase v karanténách se asi přemýšlí hůř, co? Nebo už jste úplně zkušení a otupělí a měsíc je jako den, protože i jen odpoledne je jako měsíc? Pardon za současnou rozšafnost, jenže přátelé, ono nás to možná nepřejde, dokud odsud jednou neodejdeme. Ale možná je to i jen Anatomií melancholie, která je do takové samoty v horách ideální...
Tak se všichni uklidníme a pokusíme se to zformulovat.
[teď jsme oba třeba pět minut mlčeli, udělali pár pokusů, ale fakt nevíme, kde začít, tak si to nejprve usnadníme fotkama - a zkusíme vám zkratkovitě říct, o čem jsme si pak večer, když jsme třeba v deset šli spát, povídali užasle v posteli]
První den se nám narodila čtyři kůzlata. Ležela na stráni - a během pár minut už se zvedají, hledají mléko, matka je ani nestihne umýt - a ona už jsou svévolná a mají vlastní nápady, co je pro ně lepší. Najednou nám došlo, jak bezmocné jsou lidské děti - a jak strašlivě dlouho (čau děti, co známe).
Druhý den zemřela dvě - a jedna koza po porodu. Tereza, která má často na starosti “sirotky” (asi deset kůzlat, které matky odvrhly nebo jim zemřely), teď trochu bojuje o život jednoho maličkého šmouly. A teď odpoledne přišel ještě včerejší šmudla, má průjem a neumí sát - tak nevíme, jestli to do zítra zvládne. Pozorujeme, jak se koze po porodu nechce ani své mládě olízat, jak ho odkopává, jak předstírá, že k ní nepatří a snaží se utéct a schovat. Sikko říkal, že kozy jsou i na malých farmách v okolí už tak dlouho především “na mlíko”, že ztratily mateřské instinkty. Lidi je tak rozdojili, až si napamatují, že mohou být mámy. Boj o zdravá mláďata je na mnoho kozích generací poctivého pastevectví: takového, kde někdo chodí kozy pást po okolí ve velkém prostoru; takového, kde je klid a mléka se jim bere jen tolik, kolik mají navíc; takového, kde jsou kozy zavírané s mláďaty a nemohou hned po porodu utéct od dětí. I u koz existuje “perma” paměť. I kozy se prodávají s mateřskými rodokmeny.
Kozy spí v údolí asi tři kilometry od našeho domu, spolu s Lucasem a Leonem, velkými pasteveckými psy, kteří se od stáda nikdy neoddělují (a Norou, která by se nejraději oddělila kamkoli a s kýmkoli, ale na pastvu naopak nikdy nesmí, protože je trouba). Každé ráno Sikko nebo Wilma sjedou do údolí, zkontrolují děti a matky (anglicky se kůzle řekne “kid”!), projdou okolí salaše a hledají nově narozená a zapomenutá kůzlata (a “terrible mothers”, schovávající své ještě visící placenty), dají žrát psům, vymění vodu a seno, pár jich podojí… a potom si vyndají termosku s moka kávou a přímo do hrnečku si podojí trochu mléka od nejbližší kozy. Náš nejoblíbenější rituál. Potom vyrazí pást po okolí, kde je několik zapomenutých finek, kopce, lesy.
Nakonec stádo doženou až nahoru k našemu domu, kde je nejjednodušší všechny po jedné zkontrolovat, nakrmit i ty méně asertivní, některé podojit a spočítat. Znamená to především prohnat stádo skrze dvoje vrata, vyhnout se oslíkovi - a udržet od oslíka Lucase - pochytat kozy, které se zvládly proplést zadem na zahradu nebo horem do lesa, a zavřít je ve výběhu ústícím k dojícímu “stolu”. Celé se to odehraje během pár vteřin. Nebo to tak přinejmenším člověku připadá.
My zatím dojíme prachbídně pomalu, ale i to se naučíme jako Sikko sám!
Pro celé to dojení počítáme, jak počítáme. Taky prachbídně. Včera 140 koz, dneska jsme přestali u 159. Buhví, však ony se nikam neztratí. Včera se jedna koza po cestě nahoru k nám poprala s jinou a zničena bojem vyhodnotila, že už s ostatními dál putovat nebude. Tereza s Lucasem ji chvíli pronásledovali lesem a roklemi, ale nakonec Wilma zavelela na ústup. Večer koza čekala dole před salaší, jako by se nechumelilo. Ony to tu znají líp než my. Podle Wilmy se Lucas spíš bál, aby se nezatoulala Tereza.
Sikko potom, okolo třetí, stádo žene zpátky do údolí k salaši - my máme obvykle na starosti sirotčí kůzlata, která bydlí hned nad naším domečkem. Vida, ještě jsme vám neřekli, že už nebydlíme v autě! Máme nad sebou střechu, pod sebou postel, oblečení sice máme pořád v kufrech z vulkanfibru, ale pořád volně přístupný, kouří se nám z kamen a před domem máme dokonce vlastní šňůru na prádlo, na jejíž existenci už jsme docela zapomněli.
A máme krásný výhled na olivový sad pod námi.
Olivový olej Wilmu a Sikka částečně živí, ale hlavním zdrojem příjmu je přirozeně sýr. A toho se nemůžeme nabažit. Ani velkého měkkého typu eidam, ani čerstvého.
Ten Wilma zrovna dneska vyráběla! Ale máme ho až moc, někomu ve vesnici El Payo musíme nějaký dát jako dárek, říká Sikko.
Je tu klid a mír a spousta práce.
Tak ahoj.