Krása střídá nádheru!
tl;dr: Osli jsou lepší než koně i než hříbata. Lásku k paradisu vyjadřujeme pomocí bramboráků. Loučíme se a vyrážíme zase dál. Avie je avie. Iznatoraf, Córdoba i Azahara jsou velký zážitek.
Ahoj kámoši!
Hrozně moc z vás nám napsalo - díky! I malý zprávy nám vždycky udělají velkou radost! Martin byl tuhle zmaten, zda nám může psát na messengeru - jo, taky! A Muflon si zas nebyl jist, zda jde jen odpovědět na tenhle mail - jo, to taky jde! Strašně rádi dostáváme poštu, jak na skautském táboře.
Tenhle substack je možná až přehnaně výživný, ale nemůžeme si pomoct. Tenhle týden se toho prostě stalo tolik a všechno bylo dobré, že nejde nic vypustit. Substack nás varuje, že vám to přijde jako clipped message - možná budete na konci nuceni rozkliknout “pokračování”. Na konci tohoto dílu žijí hobiti.
ADIOS, HASTA LUEGO!
Paradiso nám za tři měsíce, které jsme v něm strávili, rozkvetlo před očima. Volně v něm pobíhají koně a Cynthia, Tonino, Michela a David (jemuž stádo patří) s ním mají velké plány. Nedávno se formálně zaregistrovali jako NGO El Jardín de Moviemento, zasadili ovocné stromy, plánují instalaci solárních panelů a betonování terasy…
Naše srdce ale mnohem víc než pro koně, ba i než hříbata, která se v jednom kuse pošťuchují, bije pro oslíka Geronima. Na rozdíl od vznešených koní se rád přijde pomazlit, občas za námi chodí jako ocásek a občas, když zrovna nejsme doma, okolo auta zlobí a zkouší jíst nádobí.
Gero je prostě trochu labilní kámoš.
Zároveň chceme trochu cestovat a vidět ze Španělska víc, než jen Valencijské společenství. Rozhodli jsme se, že Paradiso na nějakou dobu opustíme - rozhodně a jistojistě se sem ale před odjezdem ze Španělska alespoň na chvíli vrátíme. Loučení s paradisany bylo krásné a milé. Znáte taky, jak se občas odchod odněkud moc nepodaří a zůstane po něm taková rozpačitá pachuť? My moc dobře, a bylo pro nás hodně důležité, aby to v tomhle případě tak nebylo. Vymysleli jsme proto slavnostní rozlučkový oběd a namalovali pozvánky.
Kromě Cynthie, Tonina a Michely se přijeli rozloučit nebo se v paradisu zrovna ochomýtali ještě Mercedes a Gonzalo, Willy, Marisa, Tamara a Pablo, tak to nakonec byla velká rozlučka! Dík Původnímu Burešovi a Richardově kytaře už všichni paradisani umí česky “jabka, jabka!” (“co tak hrát česky, aby mohli alespoň občas zpívat všichni? Hlídače krav, jasně, a co dál?”), dík našim kulinářským schopnostem snad i “bramboráky”. A smažit bramboráky v pánvi na paellu, tomu říkáme mezinárodní porozumění.
A jsme pryč. Díky za všechno, Paradiso! Byla to velká radost! A brzy zase příště!
Jen loučení nám trvalo tak dlouho, že jsme nakonec první noc spali o pár set metrů dál. Seděli jsme večer na duně nudapláže a stýskalo se nám už teď.
BUDOUCNOST
Historici mají takový nešvar, že často popisují dějiny, jako by byly rozumné, přímé a determinované. Jako by nemohly dopadnout i jinak, než tak, jak nakonec dopadly! A prý za to navíc může starý dobrák Hegel a proti tomu prý nejde bojovat! Prý skoro vůbec! Někteří historici ale navzdory tomu všemu zkoumají v dějinách otevřené alternativy (třeba tahle studie o sovětské globalizaci) a je to moc dobré. My bychom proto tedy s dovolením natruc neměckému idealismu taky načrtli, jak byla naše budoucnost v jednu chvíli zcela otevřená. Přes dobrovolnický portál helpX (sice jim člověk musí dát 20 euro, ale to se ukázalo, že je podmínka i wwoof, workaway, vůbec všech alternativ a helpX nám z nich přišlo nejlepší) jsme hledali, kam na jih, abychom se nepotulovali jen tak zbůhdarma a potkali zajímavé lidi, komunity, projekty.
Vznikl z toho skvěle dadaistický dokument plný možností: “peer to peer kámoši”, “vysoko v horách samota a olivový olej”, “pamětihodnost s veterinářem”, “donkey with character” nebo naopak “if you´re committed to goats”, “jóga, lezení, hudba u ohně a dítě” nebo v neposlední řadě “šamanismus a paradiso” a “finca celkem normální”.
Nakonec - a třeba to jednou taky bude i vypadat jako “osud” nebo “historie” - míříme do Huelvy k “taky farma a holka”. A nemůžeme se dočkat! Belén už nám psala, že se v pátek narodila dvě kůzlata.
A SUR!
Jako “osud” ale rozhodně vnímáme příhody na cestě. Den první: pátek.
Den druhý: sobota.
Jako Avie je taky dost labilní kámoš. Ještě že my jsme tak úžasně vyrovnaní.
LONELY PLANET!
Nevíme, zda se činí víc únor nebo pandemie, ale nikde žádné turistické pasti, davy a nešvary. V pátek jsme šťastnou náhodou zavítali do fantastického městečka Iznatoraf (fantastičnost tady někdo popsal za nás), které v našich očích téměř zcela naplňuje představy dokonalého města (Například se do něj nemohou dostat auta! Například je na kopci, který je celý posázený olivovníky! Například v něm nejsou žádné hip blbiny! Například jsou opravdu všude květiny! Například na místě, kde by jinde stával velký hotel, stojí v Iznatorafu prostě stodoly! Například…).
V sobotu jsme pak strávili celé odpoledne v poloprázdné Córdobě. Procházeli jsme se uličkami starého města, ve kterém po turismu zůstaly jen ubohé a trapné stopy. Třeba tahle ulička:
Richard ale právě teď ve skutečnosti taky z jiného úhlu stojí tady.
Hustý, co? Je to slast, míjet zavřený suvenýry, autentický restaurace a fastfoody v historických budovách, o rozkládacích stáncích ani nemluvě. Córdoba je nádherná a báječná, je v ní něco brněnskýho a něco kišiněvskýho, a třeba…třeba…ta pandemie fakt městům uleví a do předchozí zahlcenosti už se to nevrátí. No jo, a třeba taky padne neoliberální světoekonomika a dík covidu přijde spravedlivá klimatická transformace, však my víme. Ale tahle nadechující se evropská města jsou opravdu hodně silný zážitek. Co vám budeme povídat, vždyť koukáme, jak v Praze sáňkujete z Petřína…
Hodně silný zážitek je ale Córdoba i z jiného důvodu. Před tisíci lety byla celá tato oblast arabská. I katedrála v Córdobě byla původně postavena jako mešita. V neděli dopoledne jedeme na výlet do “zářícího města”: mediny Azahary, vzdálené od města asi osm kilometrů. Ve středověku tu byl palác chalífa a s ním svázané městečko, dnes jsou to ruiny. Ale ruiny neuvěřitelné! Asi znáte mediny a arabskou architekturu z Turecka, Íránu nebo z Maroka (a propos, Richard doeditoval fotky z našeho výletu po Africe, pt. 1). Kamarádi, my tady ale procházíme zahradami chalífa, které vypadají jako Strakonicko! Skrz zdobené obloukové brány pozorujeme, jak se na okolních loukách pasou krávy.
Povídáme si o tom, jak surreálně to působí vůči dnešní multikulturní hysterii a o tom, jak je naše představa kultury provázaná s přírodním prostředím (před mnoha lety půjčil Tobiáš Tereze knihu Genius Loci. Krajina, místo, architektura od Norberga-Schulze, která snad nejlépe popisuje naše zaražení z mediny na andaluském Strakonicku). Přemýšlíme, jestli je arabské dědictví na Pyrenejském poloostrově reflektováno v kontextu současné uprchlické krize i nějak vstřícně, zda se naopak oživuje sociálně-darwinistický příběh o střetu civilizací, anebo zda o tom Španělé raději nepřemýšlí vůbec… Pokud jste něco k tomuto tématu někdy potkali, budeme rádi za echo!
Potom vyrážíme dál směrem na Sevillu a pro dnešek zůstáváme tady. Kdo by tady taky nezůstal!
P.S.: Nemáte prosím někdo v pdf česky Gargantuu a Pentagruela? Tereza vám za to pošle video, jak po Paradisu jezdí na Ra. Čau.