Čundry, naše láska!
tl;dr: Na horský život s kozami jsme si zvykli rychle. Máme běhavku. Jdeme na čundr a zase zpět.
Čau kamarádi!
Jak se máte? Co děláte? Co čtete? Nad čím přemýšlíte? Co programujete? Co vaříte? Co malujete? Co píšete? Co sledujete? Čemu se smějete? Na čom makáte?
Během pandemie se, zdá se, dají podporovat mnohé podniky “virtuálním kafíčkem” a lidé to i dělají, tak zkusíme vyvinout nátlak vám již známou online cestou.
S námi je to tak. Ukázalo se, že si na život na farmě jde snadno zvyknout, ba brzy to začalo být příjemně samozřejmé. Každé ráno v osm snídaně, pastva, dojení, krmení, zahradničení na sluníčku, volné odpoledne, v půl osmé večeře, klidný večer. I na umírající kůzlata jsme si zvykli rychle - u dvousethlavého stáda je prakticky nemožné si ke kozám vytvářet nějaký individuální vztah jako k domácím psům nebo kočkám. Kozy se rodí, pasou se, i umírají. A jsou strašně tvrdohlavé. A cinkají na dálku. Prostě kozy.
Pomalé procházkové pastvy jsou skvělý způsob přemýšlení. Člověk jde pomalu, pomalinku, několik hodin krásnou krajinou, občas se zastaví, kozy a myšlenky ubíhají, jak plyne čas a slunce, je to krása. Nejjednodušší je chodit po požárních průsecích, které tu co pár set metrů přetínají zalesněné kopce, protože tady v létě často hoří. Naposledy před šesti lety. To tu byla Wilma sama, Sikko byl zrovna ve Švýcarsku. Okolní vesnice už evakuovaly, několik dní se nedařilo dostat požár pod kontrolu… sjela dolů ke zvířatům, všechny odvázala, otevřela brány a salaše, aby v nejhorším mohly před ohněm utéct, a odjela pryč do bezpečí. Naštěstí se nic nestalo. A všechna zvířata pokorně zůstala v ohradě.
Důvod, proč nakonec asi brzy kozí fincu opustíme, nás trochu zaskočil. Jsme totiž střevně nekompatibilní s vodou a/nebo mlékem a/nebo sýry a/nebo něčím podobným a základním, co je zde na denním pořádku a čemu se nejde vyhnout. Takže máme běhavku, bolení a zvuky břicha nás budí i v noci, prostě je nám pořád šoufl a to není dobré. Co naplat.
Náš odjezd má ještě jeden a patrně pádnější důvod, ale o tom asi tajemně pomlčíme a povíme vám příští týden nebo později. A ten je dobrej - a zatím vám k němu jen prozradíme herakleitovský zlomek B30:
- ale byl vždy a je a bude -
vždyživý oheň,
vzněcující se s ohledem na /svoje/ míry a pohasínající s ohledem na /svoje/ míry.
TR: Mám prosbu, ale pojmu jí jako barter. Neznáte nějaký skvělý rozpačitý utopie z druhý poloviny 20. století? S tím, že druhá polovina 20. století nebyla literárně tak přímočará jako Černyševskij, což je dobře, takový chci. Nabízím za to tip: Last Letters from Hav od Jan Morris (která mimochodem umřela loni v listopadu - nevšimla jsem si v českých médiích jediný zmínky, což je donebevolající hanba, ale prosím - ale předtím vedla život, co by taky vydal na román, který ostatně také vydala), ke kterým napsala předmluvu sama Le Guin, je skvělá skvělá kniha o dvou dílech, v nichž jedním zapomenutým evropským neexistujícím státem mezi západem a východem projdou dějiny. Tak kdybyste, prosímvás, dík karanténě narazili na nějaké takové literární bonanzy, prosím! Napište. Díky.
Čundr vol. I.
Extramadura je krásný kraj. Je to zvláštní. Je to nejchudší kraj ve Španělsku, odkud snad už kdo mohl, odešel, ani pandemie tady neřádí tolik a dokonce jde o jediný region, který nikdy neuzavřel své hranice - kdo by tady taky co chtěl? Jsme z českého pohraničí tak zvyklí, že chudé regiony jsou ty s těžkým průmyslem a hutěmi, že nejsme schopni místní bídu vnímat jinak, než jako sny o romantickém venkově. Děda na pastvě s pár kozami za vesnicí kouří cigáro ve škarpě; shrbená babička v šátku jde o dřevěné holi s kyblíkem pro vodu; u chalup je vyskládané dřevo na zátop; po San Martinu se postarší místňák prohání na koni. To je taky zvláštní vesnice. Část lidí godotsky doufá v turisty a bezelstně přetváří město na skanzen, zatímco většina dál pracuje na poli a na pastvinách.
Asi to tu není “zlatej venkov”, jak říká Terezy máma o Středočeském kraji, ba spíš je to podle všeho dost drsný místo k životu - ale na první jarní čundr je to ráj na zemi. Objevili jsme současně novou vandraplikaci Wikiloc - znáte? Čundry nám chyběly moc, moc. Sledujeme bohulibý počin Trní, hloží a paroží (nejlepší!) a doufáme, že všichni běháte po tajných místech po Praze, co najdete jen na bazoši a za hubičku.
Fotoreportáž zde:
Od neděle večer jsme zpět. Do pátku si ještě chceme dosyta užít olivovníků, kůzlat a zatuchlé kamenné chalupy - a potom vzhůru, čertvíkam k pitnému potoku v okolí, rozbít kočovnický tábor a sednout si na mechem porostlý kámen k práci k počítačům. Ale to až za pět dní…
Tak čau, kamarádi! A nezapomeňte nám poslat ten virtuální krajíček šumavy, jinak zhyneme hladem a žalem.